Šikovná horolezkyně dosáhne vrcholu už před základním táborem ...

... aneb o zdolávání dálek a výšek, o touze překonávat druhé i sám sebe, o nebezpečí dobrého srdce a Everestu trochu jinak

Když jsem se před pár dny vrátila z filmu „Everest“, dlouho mi ležel v hlavě. Zapředli jsme pak s přáteli debatu o smyslu lezení na vrcholy, ať už je to nejvyšší hora světa, nebo vrcholy mnohem menší, přírodní nebo životní … ale tyčící se před námi jako výzvy, světla majáku, vůně nepoznaného, nepokořeného …

Ve zmíněném filmu zahynulo několik lidí také proto, že přecenili své síly a nedokázali se včas vzdát a vrátit se, pokusit se o výstup možná příště, možná ne, ale zachovat si život. Touha překonala pud sebezáchovy. A pak také dobré srdce (někdo možná namítne, že i zisk) horských vůdců, kteří zahynuli společně se svými klienty, protože jim chtěli splnit sen za každou cenu, bez ohledu na své zkušenosti, nebezpečí i zpoždění celé výpravy.

Naše debata se pak stočila až k morbidnímu tématu, co s mrtvými na těch kopcích, kteří lemují, ve stále rostoucím počtu, cestu vzhůru, a míře rozhodnutí, jak na pokraji svých sil ještě pomáhat druhému, když každý předem ví, jaké riziko podstupuje a je tam na své vlastní triko.

Každý může mít jinou motivaci: Já tam byl! Já to dokázal! Překonal jsem své limity! Je to báječné dobrodružství! Jsem lepší než ostatní! Jsem NĚKDO! …
Ale ať už je to jak chce, ze sedačky vyhřátého kina se to sleduje také báječně, jak kdyby tam člověk opravdu byl, s tím rozdílem, že se z vrcholu, po odložení 3D brýlí, zase bezpečně a ve vteřině vrátí zpět.

K názvu tohoto článku mě inspiroval jeden starý známý vtip :
Jaký je rozdíl mezi hezkou a ošklivou horolezkyní ???
Ta hezká dosáhne vrcholu už v základním táboře.

A sem bych chtěla doplnit dovětek použitý jako název blogu: Šikovná horolezkyně dosáhne vrcholu už před základním táborem ...  s tím, že míru vrcholu má každý ve své hlavě a není třeba zdolávat nepřekonatelné, nebo těžce překonatelné, když je kolem tolik jiných krás.

Protože můžeme vzhlížet k vrcholu, ke světlu v dáli, k tušenému idolu, můžeme ho mít před očima a putovat k němu, konečně pochopit, co znamená známé rčení „Cesta je cíl“ (které jsem jako dítě, pubescent a v rozpuku mládí nemohla vůbec pobrat), ale na té cestě se může udát plno úžasných věci, že na cíl v dáli i zapomeneme. A když ne, kocháme se jeho krásou na obzoru jako Lunou při úplňku, příjemností jeho existence a nadějí dalšího hezkého dne (bez vědomí, co nás v něm čeká) bez nutkané touhy zdolat jej za každou cenu a dokonce položit život.

Sláva prožitkům, ke kterým nepotřebujeme speciální trénink nebo výstroj, a už vůbec ne kyslíkovou masku. Možná jen trochu, trošičku odvahy, bez které si na poprvé netroufneme ani na dětskou skluzavku.

P.S.: Film doporučuji, a také doporučuji se na představení teple obléct. Nevím jak je to možné, ale i přes vytápěné kino nám byla zima.