O nechutenství a debužírování

aneb nejen o procházení lásky žaludkem ....                                                                                                 

„Rejpeš se v tom jak v bolavým,“ kárala mě babička, když viděla jak se tvářím u jídla a s jakou nechutí se krmím.
„Takhle si žádnýho nenajdeš, žádnej tě nebude chtít... co by si počal s vychrtlinou?“ lamentovala výchovně dál, doufajíc, že tento argument dopomůže k tomu, abych si na talíř přihodila ještě jeden knedlík navíc.
Přinutit mě něco sníst byl od ní nadlidský výkon, protože jsem odmalička nejedla asi půlku potravin a druhou pozřela jen s nechutí. Milovala jsem suché rohlíky a mléko a to mi vydrželo až do dob studií a pobytu na koleji. Tehdy se mi ovšem stala nepříjemná věc. Nosila jsem rovnátka a musela si veškeré jídlo krájet na malé kousky. A jak si tak jednou krájím rohlík, usmál se z něj na mě rozkrájený šváb a já pak půl roku nemohla rohlík ani vidět a tak mi zbylo jen to mlíko. Tenkrát ještě nefrčely anorektické modelky, můj odpor k jídlu byl naprosto přirozený, nezpůsobený módním trendem.
Když doma maminka s babičkou vařily, říkala jsem si, že jestli se jednou vdám, nedovedu si představit, že bych tuto činnost měla dobrovolně a s radostí někdy provozovat. Plné hrnce, pekáče, prkýnka a mlýnek na maso ve mně vyvolávaly krajní pocit znechucení, většího než zkouška z předpjatého betonu.

Ke svatbě brzy po škole sice došlo, ale ani pak se kuchyň nestala mým oblíbeným útočištěm. Mé vaření bych nazvala robotickým, asi jako když si do hlavy nasadíte program, že to a to se má a musí, aby bylo dobře.
Změnu mého metabolismu patně nastartovala až podaná žádost o rozvod, kdy jako mávnutím kouzelného proutku zmizela žaludeční neuróza, píchání v boku a jiné neduhy napříč hlavou i tělem, a světe div se, začala mě honit nejen mlsná.
Do té doby jsem si myslela, že se svého nechutenství do smrti nezbavím, podobně jako různých strachů a předsudků.
Začala jsem jíst vše, co jsem viděla, i když se to ještě hýbalo. Objevila jsem, že mezi muži existují gastrosexuálové, což je naprosto úchvatná orientace a neváhala jsem ji napodobit. I když se u žen gastrosexualita tak nějak samozřejmě předpokládá, neznamená to, že si vždy pochutnáte.

Dalo by se říct, že heslo : „Jak k jídlu tak k dílu“ ve mně konečně došlo naplnění v podobě spontánní chuti doplnit si v tomto oboru mezeru ve vzdělání.
Mé chutě dostávaly konkrétní podobu i v širších souvislostech. A tak, když mne jedna známost z posilovny pozvala na soukromý intimní dýchánek k sobě domů, kde ale nebylo připraveno nic k snědku a svalovec rozprostřel svůj "pekáč buchet" na gauč se slovy: „Dělej si se mnou co chceš,“ chvíli jsem přemýšlela, jestli u něj lze také nastavit výkon a zátěž jak na strojích v posilovně, ale pak jsem odtušila slovy: „Promiň, ale já mám hlad“ a promptně se odebrala do pryč. V duchu jsem konstatovala, že i opičák v ZOO má ve zvyku oloupat opici před kopulací banán a nabídnout k snědku (opsáno z vědeckého pozorování).

Má oblíbená básnířka Andrea uvedla ve svých spiscích, že za erotický prvek považuje  poživačné mužské bříško, a já její vyjádření naprosto sdílím a dávám mu před pekáčem buchet (vyrýsovaným svalnatým břichem z posilovny)  jednoznačnou přednost.

Babička by ze mě měla radost a já ji mám ze sebe také. Můj kostnatý hrudník zmizel, pravda podstavec poněkud zbytněl, ale ta životní slast z dobré krmě, její přípravy a úsměvu a mlaskotu spokojených strávníků je nepopsatelná.
Miluji vůni z pánví, hrnců, mlýnků a hmoždířů, a to do té míry, že již několik let pořádám kurzy vaření, abychom se z těch dobrot a receptů mohli radovat společně. Vychutnat si to debužírování v pravém slova smyslu.

Zkrátka, můj případ jen potvrzuje pořekadlo: Nikdy neříkej nikdy.
Narodíte-li se jako nedochůdče, nic není ztraceno.
A také jsem objevila, že dnešní muž má jiné priority a neupřednostňuje historických pět P, nýbrž tři V, které když mu dopřejete, postaví vás na Olymp (pro neznalé 3V = vášeň, volnost, vaření).

Dobrou chuť!

Diskutovat můžete i zde.