(ŠB)
Jaro se už hlásí aprílovým počasím a tak pomalu odkládáme čepice, tedy někteří z nás, protože jsou mezi lidmi jak zarytí čepicomilci, tak jejich odpůrci.
Měla jsem vždy ráda hlavu i nohy v teple. Obojí mívám studené. Na základní škole bylo frajerstvím chodit bez čepice, a tak jsem si ji na dohled školy sundávala a strkala do aktovky, abych byla in. Kovaní neočepení spolužáci nenosili čepice nikdy, ani když byly uhelné prázdniny. Byla to otázka cti.
Ovšem ve chvíli, kdy mi byly předepsány brýle na tupozrakost, ostříhány dlouhé vlasy pro snadnější údržbu nakrátko a musela jsem nosit chemlonový ručně pletený kabátek, jsem bezčepicové frajerství vzdala. Protože i jakýmsi naivním nezkušeným podvědomím jsem cítila, že už svůj vzhled moc nevylepším.
Chápu dětský vzdor před nasazením jakékoliv pokrývky hlavy a také chápu starostlivé rodiče, kteří jsou schopni sehrát obdivuhodné divadlo, aby potomka do čepice narvali.
Je třeba použít rafinovaných metod, aby si dítě bylo ochotno nechat něco nasadit na hlavu a ještě zavázat pod krkem. Kolega nedávno líčil, jak synka přesvědčoval způsobem od nejtenčího letního modelu po zimní.
Čím jsem starší, tím víc mám různé čepice, kšiltovky, barety a klobouky raději a to nejen z praktických důvodů. Na dohled od pracoviště nesmekám a dbám na zakryté uši. Dekorativní kousky pak leckde neodkládám ani uvnitř, a obzvlášť v létě. I na své profilovce zde na blogu nechávám na hlavě.
Ať už čepice milujete, nenávidíte nebo tolerujete, důležité je s nimi netrpět a nekafrat ostatním do toho, co mají nosit. Ale tak je ostatně nejen s nimi.
(Štěpánka Bergerová a samospoušť)
(Štěpánka Bergerová)
A tuhle skřítkovskou spadlou čepičku mám suverénně nejradši, proto jsem si ji ještě dnes za ranního mrazíku vzala do práce.
Krásné jaro s hlavou pokrytou či nepokrytou přeje Štěpánka.
(... a o kloboucích někdy příště.)
