(Štěpánka Bergerová)
Ráda si prohlížím tváře. Jsou jako rozevřená kniha, kde každý kousek obličeje vypráví příběh člověka, který přede mnou stojí. Nejen lidé nadaní citlivým vnímáním si z nich mohou přečíst velmi mnoho. Jsem přesvědčena, že i různí věštci, kartářky a mágové nemusí věštit pomocí propriet, ale lidé jim vlastně o sobě vše poví sami i beze slov. Stačí je pozorovat a vnímat jejich rysy a energii.
Každý má svůj lidský skener jinak nastavený, někdo vnímá sem tam písmenko, jiný slova, další celý text a někdo nezná ani abecedu. A pak jsou také pokerface, kde je malá šance se orientovat a brána poznání zůstává zavřena. Skryta za bytelnou závorou.
Vnímám obličeje jak analogové nosiče, nebo QR kódy, kde každá událost, myšlenka, čin, ... vyryly, stvořily jedinečný záznam. A kouzelné na tom je to, že vlastně neznám konkrétní události, myšlenky a činy dotyčného, ale intuice vyhodnotí jejich význam pro účel, pro který s tím oním člověkem vstupuji do kontaktu.
Dnešní moderní technologie dokáží identifikovat člověka podle jeho tváře, postavy, chůze, hlasu, teploty ... ale nedokáží odhalit jeho úmysl. Lidské vnímání často ano.
Ovšem někdy si říkám, jestli je to dobře nebo špatně (Né kecám, samozřejmě si myslím, že je to dobře ... tedy to lidské rozlišení, né strojové). Protože si často už na dálku povzdechnu, při představě co budu muset s dotyčným řešit. Není-li možnost vyhnutí, naladím noty tak, aby třecí plochy nevznikly nebo se minimalizovaly a věc byla co nejdříve vyřízena. Při dojmu opačném naopak ráda hovor protáhnu, i když jsem celkovým nastavením minimalistka.
Ne, nepřeji si, abychom dopustili, že budou stroje tak vlezlé, že nás budou mít přečtené a budou nám programovat život. Leckteří lidé jsou přesvědčení, že se tak už děje (skoro jako v Matrixu) a jsou zase další, kteří se nechávají naprogramovat jinými lidmi.
Chtěla bych, abych se mohla rozhodovat sama a aby mi ta možnost nebyla upřena, i když řadu věcí neovlivním. A přeji si, aby po světě chodilo co nejvíce lidí, kteří to cítí stejně.
