(Stepanka Bergerova)
Na cestu domů jsem si minulý pátek nevzala ani čepici, proč taky, když bylo dost nad nulou.
Mrazivou víkendovou předpověď jsem na lehkou váhu nebrala a poctivě už před časem natřela gumové těsnění u dveří auta speciální tyčinkou pro tyto účely.
Přestože parkuji venku, byla jsem přesvědčena, že je o mou milou plechovku dobře postaráno a já připravena na cokoliv. Mám pro sichr dokonce tři košťátka na sníh – jedno v autě, jedno doma a jedno v místě práce. To proto, abych napřed pohodlně sníh odmetla a pak teprve otevírala dveře, kam by při opačném postupu spousta sněhu napadala.
Když jsem proto v pondělí ráno viděla pěknou sněhovou nadílku, nedělala jsem si těžkou hlavu. Vyzbrojena košťátkem a škrabkou jsem odmetla několikacentimetrovou vrstvu bílého sněhu, pak tenčí vrstvu žlutého (ve zprávách o zabarvení sněhu saharským pískem nekecali), až jsem narazila na vrstvu ledu, který pokrýval skoro celé auto.
Ha, tušila jsem problém. Auto jsem dálkovým ovladačem odemkla, ale nic. Otevřít nešlo. Došlo mi, že voda stekla někam kolem těsnění a zmrzla. Bezradně lomcujíc všemi klikami mne oslovil kolemjdoucí.
„Zkuste to polít teplou vodou a hned nastartovat.“
Tos uhod, myslím si. V mínus deseti bych to neotevřela už vůbec.
Další radí použít fén.
Chvíli přemýšlím a říkám si, že mi asi nic jiného nezbude. Hledám v kumbálu padesátimetrovou prodlužovačku. Ještě že ji mám, hudlám si a blahořečím výtvarné dílny, pro které jsem si ji pořídila. Hmm, všímám si, že je v půlce trochu žvejknutá na dráty, asi mezi dveře, ale říkám si, že dobrý, že tahle část nedosáhne na sníh. Izolačku nehledám, ani nevím, jestli ji mám. Natahuji zamotaného hada z bytu průjezdem před barák. Dlouhý je dost. Vítězoslavně zapojuji fén a foukám kolem dveří u řidiče.
Na frekventovaném místě v centru města blízko autobusové zastávky jsem z absence jiné dramatické tvorby vítaným divadelním zpestřením čekajících či kolemjdoucích čumilů.
„Vykašlete se na to a jděte radši stavět sněhuláka!“ chechtá se bodrý muž.
„To bych moc ráda,“ syčím a říkám, si, že to snad není možné, že to ještě nepovolilo. Marně lomcuji klikou a foukám. Je mi zima, Jdu se převléct do teplejší horské bundy. Po dalších minutách foukání a lomcování mi dochází, po nárazu prstů hledajících v kapse kapesník na ovladač od auta, že jsem vůz před hledání prodlužovačky zamkla. Cvaknu a SLÁVA! Je otevřeno.
Po peprné slovní sebehaně cítím šťastnou úlevu. Startuji, pouštím topení a doškrabávám poslední vrstvu ze skel.
Přichází soused a ometá vedlejší auto. Otevírá snadno, má lépe namazáno. Odjíždím proto do první speciálky pro trojkombinaci : rozmrazovač skel, zámků a impregnace těsnění.
„Nemáte něco lepšího? Nějakej silnější sajrajt. Tohle už mám,“ říkám slečně nabízející mi tyčinku na ošetření pryže.
„Lidi to málo mažou, musíte víc,“ odpovídá a já jí musím dát za pravdu, nehledě na prastaré pořekadlo.
Konečně tu máme krásnou zimu i ve městech, i v Praze a je nádhera kráčet postranní ulicí mezi domky vyšlapanou bílou cestičkou, díky množství sněhu a síle mrazu krásně čistou a křupající. A kochat se bílými čepicemi na sloupcích a pokrytými stromy a keři ... a vůbec. To za tu trochu ledových nepříjemností stojí.
