Kolegyně mi zase líčila, že její muž utrácí „zbytečně“ za různé nářadí, které ani nepoužije. A naopak si někdy kupuje moc levné, které nic nevydrží.
Je to zkrátka těžké. Nicméně mi přijde docela smutné, licitovat s partnerem o ceně běžných spotřebních věcí, pokud bychom si (slovy Bohumila Hrabala) nebyli nuceni roztloukat k večeři suchý chléb kladivem a zapíjet ho vodou.
Ze zkušenosti a pozorování kolem vím, že tajení ceny je poměrně rozšířené a hlavním důvodem toho je, aby byl klid. A tak lidé lžou, ostatním i sami sobě, „aby byl klid“, a tím vnášejí neklid do své vlastní mysli. Své malé lži pak považují za vítězství a šikovnost.
Chápu, že leckdy probíhá v rodinách boj o to, za co se peníze utratí a kolik. Věcná diskuze o ceně a parametrech nové pračky apod. má zajisté své opodstatnění.
Nějak si ale neumím představit, že se mě muž zeptá, když mě uvidí v nových šatech: „A kolik to stálo?“ A to, ne z důvodu, že by mi to chtěl koupit ještě jednou v jiné barvě, když je to tak úžasné, ale proto, aby dodal: „No ty si se snad zbláznila!“ I když přiznávám, že tato výsada „neumět si něco takového představit“ je dána těm, kteří utrácí vlastnoručně vydělané peníze. Lidé závislí na partnerovi to mají mnohem složitější a platí zde téměř všeobecně heslo: Kdo platí, ten velí. A na jeho přístupu (velkorysosti) záleží, do jaké míry pak závislý tají nejen nákupy, a z ušetřených drobných za klobásy zbude i na svetřík navíc.
Přeji každému, aby si nemusel povzdechnout: „Šmarjá, kdyby to tak ten můj/ ta moje věděl/a ...“