Když jsme si na dvorcích ve vnitrobloku dávali „spicha“ tak nejčastěji na klepadle.
Tedy klepadlo se říkávalo u nás v K. Varech. Při současné pražské debatě jak místních, tak různých naplavenin, padl název klepač. Samotnému nástroji na klepání koberců jsme pak říkali klepačka, což už zažíná být věc tak akorát do soutěže „Co je to?“
V našem činžáku postaveném kolem roku 1900 jsme měli dřevěné podlahy a na nich kusové koberce různých velikostí, které jsme pravidelně na klepadle klepali, nebo v zimě přímo na trávě na čerstvém prašanu naležato.
Jinak bylo staré, trubkové klepadlo neodmyslitelnou, kladinou, hrazdou, zkrátka bytelnou prolézačkou. Na rozdíl od těch pozdějších, které se po útoku capartů a omladiny různě zohýbaly. Pravda, akrobacie na něm se neobešla bez naražených kostrčí, vyražených zubů, modřin a zaklíněných končetin a hlav.
Dnes tyto prvky povětšinou chátrají, společně se sušáky na prádlo, a v nové výstavbě se s nimi v éře koberců od zdi ke zdi, čistících robotů, praček a sušiček ... samozřejmě nepočítá.
Protože často chodím z práce domů pěšky čtvrtí, kde byla dříve klepadla samozřejmostí a ráda si všímám stavu domů a veřejných prostranství, nedalo mi to a z nostalgie jsem si pár jarních klepadel vyfotila.
Leckde jjsou vzorně natřená, i když koberec by jeden těžko pohledal.
Zde se ještě používají sušáky, a klepadlo pomalu zarůstá.
Tady už to vzdali. I když některé činžáky, postavené před druhou světovou váklou, mají luxus vlastních zahrad obehnaných plotem.
Hned vedle je to jiná káva. Inu vždy záleží na člověku a majiteli.
Domy stavěné po válce mají prostory mezi domy společné a tak užívání sušáků a klepadel brání i strach ponechat tam prádlo nebo koberec bez dohledu.
Bývaly doby, kdy se lidé nebáli dát si tu sušit cokoliv. .
Přesto se ještě najdou obyvatelé, kteří jsou zvyklí věšet nejen cíchy venku.
... a opečovávat společné okolí bez plotů
Nedávno ukradli kamarádce svršky z její vlastní zahrady, tak se není co divit, že prádlo na šňůře začíná být výjimečným úkazem.
Většinou to ale vypadá takhle ...
:-( ... tady i zakopnete
...
Tady již nahradilo klepadla opravdové hřiště.
Zde se kov stále natírá, ale šňůry do větví asi nikdo neuvazuje ;-)
... čekání na odvoz do sběru.
Výhodou staré zástavby jsou obrovské keře a vzrostlé stromy, lahodící oku. Ovšem někdy až moc.
A za keřem mám veliké štěstí. Objevila jsem koberec! Hurá!
A tímto končí má procházka z Pankráce kolem Zelené lišky a vzpomínání na dobu, kdy rodiče křičeli z oken: Pojď už domů!" a my: "Ještě chvíli, prosím!", a na gymnastická čísla na klepadlech, které za pár let budou už jen položkou na Wikipedii.
Všechny mobilovky jsou moje.
