Vůbec jsem to neměla v úmyslu, ale seděl tam tak sám, za účasti tří asistentek z pořádajícího knihkupectví, které postávaly u stolečku s vyrovnanými knížkami.
Je to vůbec on? Otočila jsem se v poklusu, abych se ujistila, že ta tvář i jméno na banneru pod nápisem AUTOGRAMIÁDA, jsou skutečně jeho. Podívala jsem se na hodinky, bylo za pět pět a tak mi přišlo divné, že tam nestojí fronta, jaká je občas na podobných akcích k vidění.
Kolem prostředku nákupního centra, kde se obvykle autogramiády i jiné promo akce odehrávají, panoval čilý obchodní ruch. I já běžela na obhlídku svých oblíbených obchodů. Minula jsem autora, pultík i reklamu, a když jsem se asi po půl hodině naklonila přes zábradlí z prvního patra, abych ze zvědavosti obhlédla situaci, stáli tam tři zájemci s vybranými knížkami, čekající na podpis.
„Mám, nemám?“ přemýšlela jsem, jestli si také knihu nekoupit. Hodně dlouho jsem od něj nic nečetla a po pravdě řečeno mě to ani nelákalo. Poslední knihu, tuším, že to byl Případ nevěrné Kláry jsem ani nedočetla, někomu jsem ji půjčila a ani se nepídila po vrácení. A to jsem se u jeho prvních sedmi knih hodně bavila, místy i báječně, zrovna tak jako u filmů podle jeho předlohy.
Protože byl často předmětem mediálního zájmu, zaznamenala jsem, že se oženil a docela mě překvapila, při čtení jednoho rozhovoru, jeho snaha o přerod ve spořádaného manžela i výběr partnerky. Bezděky mě tenkrát napadla vlezlá myšlenka:
„Jak člověk, který píše takové rozverné čuňárny, bude pokračovat jako věrný manžel? Co to udělá s jeho alter egem - Oskarem? Dá to, změní téma, nebo pojede dvoukolejně tajný život …?
V tvůrčím prostředí je mnoho spokojeně ženatých umělců, kteří si další múzy neodpírají, ale mají vedle sebe partnerky, které nezapadají do Oskarova popisu „naivity Hedvičiných romantických představ o životě“. Pokud je člověk „nějak“ nastavený a snaží se překroutit, byť v té nejušlechtilejší víře, na něco jiného, zpravidla se to někde projeví, často i na zdraví. Přijde divadlo, napřed před ostatními, pak i před sebou a ujišťování, že je vše jak má být a v nejlepším pořádku. A pak tělo najednou drasticky vypoví poslušnost. V této oslabené pozici je pak už jen krůček k nepředvídatelným reakcím, které se jinak každý snaží držet na uzdě.
Někdo to kdysi přirovnal k situaci, jako když opečováváme své chování a očekávání ostatních jak vzácnou vázu na podstavci, leštíme ji a vzýváme, chlubíme se s ní. A pak, jednoho krásného dne, toho máme dost a přepadne nás nutkání popadnout ji a praštit s ní o schody, přestože víme, že nás to, ještě než dopadne a rozbije se na tisíc střepů, bude neskutečně mrzet.
Protože jsem se po zbytečných nákupech nějaké té parády vracela stejnou cestou kolem fontány s autogramiádou, a u stolečku s knihami stáli dva lidé, zastavila jsem se také a prohlížela tituly. Obálka poslední autorovy knihy mě výtvarně zaujala kombinací příjemné modré barvy se stříbrným písmem a to rozhodlo. Ačkoliv přede mnou stáli jen dva kupci, slečnám, které vybíraly peníze, to trvalo tak dlouho, že jsem chtěla vzít své rozhodnutí zpět, případně položit na dřevo hotovost přesně a vzdálit se, ale přišlo by mi vůči autorovi ošklivé. Jedna ťukala čísla do pokladny EET, druhá psala paragon a třetí jim radila. Když jsem přišla na řadu, zaplatila a podala autorovi otevřenou knihu, z nutnosti něco říct ze mě vypadlo: „Dobrý den, dlouho jsme vás nečetla, tak doufám, že to bude stát za to.“ Věnoval mi milý, trochu smutný pohled a odpověděl: „Jsou to povídky, snad se vám budou líbit.“
A?
Říká se, že kritizovat se má v soukromí a chválit veřejně. Pobavila mě ta prostřední „čůrací“ povídka Bůh v renaultu, kterou si autor zvolil i za název knihy, Akt křesťanského milosrdenství a pak ty dvě bez Oskara (Konkurenční nabídka a Těsně vedle)
Doufám, Oskare, že to nepovedeš dál tak, jako v povídce poslední a dostaneš se do nadhledu i bez vylétnutí ze silnice…
