Když jí náhle při operaci zemřel milovaný pes, chtěla odvézt a darovat nakoupené granule pro něj do psího útulku, aby došly užitku. Zpět se ale vrátila i s nimi a novým pejskem.
„A nechcete si je nechat a na chvíli si půjčit tady toho černýho?“ Zeptala se jí paní v útulku, když tam s psím žrádlem dorazila. „Měl chudák špatnej život, když jsme ho dostali, bylo to ubožátko.“
Už ho nevrátila a nový přírůstek do rodiny se rychle ve vlídném prostředí zabydlel. Vsadím boty, že až přijdu na návštěvu, bude se rozmazleně válet na paniččině gauči.
„To měl ten pes ale štěstí!“ zaradovala se kamarádka, když sem jí příběh se šťastným koncem vyprávěla. „To je hrozný, viď, jak se lidi můžou tak hnusně chovat ke zvířatům.“
Namítla jsem, že jsou tací, kteří se hnusně chovají i k jiným lidem a tak na tom není nic k divení, prostě takoví mezi námi chodí. A nejsou to jen tyrani prvoplánoví, ale patří k nim i majitelé množíren, kteří využívají poptávky po „značkových“ plemenech a vrhají je na trh bez PP za nízkou cenu.
Setkala jsem se s lidmi, kteří proti tristnímu pěstování psů v množírnách bojují a obcházejí různá ministerstva, aby stát nějakým způsobem zakročil. Jsem přesvědčená, že čím míň zákonů, vyhlášek a nařízení, tím je život příjemnější a šťastnější, protože všechno na světě nejde ohraničit, omezit, zregulovat a nejvíc záleží na samotném lidském chování.
Kde není poptávka, není nabídka.
Nachomýtla jsem se k jednomu rozhovoru, kde si slečna zoufala, že chtěla koupit štěňátko na inzerát, a že po domluvě s „majiteli“ jí po cestě volali, že se musí sejít na benzince: Tam sice nějaké podezření měla, ale zvířátko si nakonec vzala, protože jí ho bylo líto a přece ho nenechá těm zlým lidem. Psík byl nemocný a i přes veškeré piplání za pomoci veterináře nakonec brzy pošel.
To je přesně ta situace, kdy kupec podporuje další kšefty množíren. A jsou kupci, kteří to nedělají z naivity, kteří se ani nevymlouvají, chtějí prostě ušlechtilé módní plemeno za neušlechtilou cenu a je jim jedno odkud je. Přitom informacích v médiích, v jaké strašném prostředí množení psíci žijí, je stále plno.
Ještě dokážu pochopit, ačkoliv mi to přijde směšné, že někdo natolik touží po značkové kabelce, na kterou nemá, že si pořídí fejk. Ale neumím a ani nechci vcítit se do filozofie majitele psa, který zná, nebo aspoň tuší okolnosti nekalého obchodu se zvířaty a je mu to jedno.
Když už bych tedy chtěla ušlechtilé čistokrevné zvíře, které má být kamarád na pěkných pár let, moc bych koukala na to, od jakých lidí je, a jak ho chovali. V případě lhostejnosti k rodokmenu, čisté krvi a plemenu, nebo také nedostatku financí, mi přijde smysluplné vybrat si raději křížence, který vzniknul neuhlídanou pouliční láskou, nebo si vzít zvířátko z útulku, které mi padlo do oka (a já jemu), stejně tak jako je to s láskou na první pohled u lidí.
Snažím se tento názor šířit dál, aby došel co největší osvěty, ačkoliv ve svém okolí lidi s touhou po fejkových pejscích z pochybných zdrojů nemám.
A když přece nějaké takové potkám, někdy možná stačí jen pohovořit, rozumně si věci vysvětlit, zapůsobit, a když je to marné dodat:
„Promiň, ale jestli si po tom všem, o čem jsme spolu mluvily, pojedeš pro štěně z množírny, tak jsi u mě velká blbka, se kterou mi právě teď přestalo chutnat i to kafe.“
Když ani to nezabere, je třeba si říct, že život je krásný, ale krátký na to, aby se člověk stihl přátelit se všemi úžasnými lidmi, které potká. Tak proč ztrácet čas s někým, jehož móresy jsou mi proti srsti tak, že bych se s ním už necítila dobře.
A pokud alespoň ten poslední brutální výkřik pro natvrdlé zabere, může být na světě zase o jeden psí chlup líp.
