„Pozvala jsem dnes ke štědrovečernímu stolu ještě jednoho hosta,“ oznámila Helena rodině, když chystala prostírání a manžel, syn i dcera se snoubencem se podivili, proč je na stole o talíř víc.
Když přítomné ujistila, že se nejedná o důsledné dodržování starého zvyku sudého počtu strávníků, ani nesebrala u popelnic bezdomovce, ani nečeká bláznivou tetičku z Horní Dolní, řekla jim, že přijde někdo, na kom jí záleží a s kým je chce všechny seznámit.
„Chtěla bych vám všem, ještě než začneme s večeří, říci něco důležitého,“ vykládala klidným, ale rozhodným hlasem. „Přemýšlela jsem, kdy a jak vám to říci, protože pro někoho to může být zpráva, která nepotěší, rozladí, naštve, zraní. Když bych to udělala před vánocemi, možná byste si řekli – zkazila nám vánoce. Kdybych to udělala po nich, možná si řeknete – celé vánoce se přetvařovala a duchem už byla jinde. A protože spatřuji smysl vánoc ve vzájemné úctě, lásce, pravdě a přátelství, a nechci vám nic kazit, chci vám představit muže, ke kterému se po vánocích odstěhuji. Miluji vás, mám vás ráda a vždy budu, jste všichni dospělí a já bych si moc přála, abyste mě pochopili.“
„ A tobě Martine,“ obrátila se na svého muže, „za všechno moc děkuji, za děti, za nádherný čas a moc prosím, aby ses na mě co nejméně zlobil….“
„Jsi úžasná žena, Heleno!“ vydechl Martin, vstal od stolu, políbil ženu na tvář a pohladil po vlasech. „Přiznám se, že něco takového bych od tebe nečekal, oceňuji zvlášť ten čistý řez jak na chirurgickém stole,“ řekl překvapené ženě, když dosedl zpět na svou židli. „Vždy jsem si myslel, že lpíš a trváš na manželském slibu a soužití až na věky i kdyby trakaře padaly. Že tě nikdy nenapadne, že bychom to mohli po těch letech chtít jinak. Žít jinak, milovat někoho jiného, zase se probudit z hibernace. Ale ty jsi na to přišla sama a já jsem moc šťastný, za tebe i za sebe.“
Helena zůstala rozpačitě mlčet, protože čekala vše, jen ne tohle.
„Tati! Mami!“ vypoulila oči Adéla a zírala na oba s otevřenou pusou, Filipovi vypadla úžasem z ruky vidlička, kterou až doposud strnule svíral nad talířem a Matěj zarytě hypnotizoval svou kravatu.
Atmosféru rozředil zvuk domovního zvonku a Helena uvedla ke stolu posledního účastníka večera. Výchova bleskovým šokem zabrala, všichni se způsobně představili a Martin pronesl přípitek: „Ať se tu příští rok opět sejdeme ve zdraví a hojném počtu.“
Po všech třech chodech, za nenucené konverzaci o počasí letošním, loňském i předloňském a veselých lyžařských epizodách (Helenin manžel zjistil, že má s nových partnerem své ženy nejen stejného koníčka, ale i značku lyží), se Martin omluvil a přiložil k uchu telefon.
„Jiřinko, chtěl jsem se zeptat, jak dlouho se zdržíš na večeři u rodičů? Do devíti? A nechceš přijít pak na kávu ke mně? Tedy k nám domů. Ano nedělám si legraci. Že můžeš přijít už v půl deváté? No to je skvělé! Tak platí.“
Když Adéla s Matějem vyšli z domu a vydali se do svého bytu, její snoubenec se rozmluvil.
„Jak já tohle vysvětlím našim? Pozítří k nim máme jít na oběd a to co se tady teď stalo, je něco příšerného! Kam se poděl řád, slib, víra a morálka!“
„Jsou dospělí,“ špitla dívka.
„A ty to schvaluješ? Ty bys to taky udělala? Ty nevěříš, že spolu budeme navždy? V dobrém i zlém?“ rozčílil se Matěj.
„Dřív se nohy od svátečního stolu svazovaly provazy nebo řetězy, jsem ráda, že už se to nedělá. Chci s tebou být, když spolu oba chtít být budeme…“ snažila se vysvětlit, ale dál raději mlčela. Matěj si celou cestu domů vystačil sám. Než došli k cíli, přepadla ji nejasná předtucha, že pozítří na žádný oběd už nepůjde.
