O posledním telegramu a jiných neobyčejnostech

Vy chcete opravdu poslat telegram ??? Slečnu za přepážkou mé neobvyklé přání zaskočilo a protože si s takovým úkolem nevěděla rady, zavolala starší kolegyni. Ani ta si nebyla úplně jistá a tak vytáhla manuál a podala mi po chvíli hledání formulář.  

Před čtrnácti dny jsem zahlédla zprávu, že Česká pošta končí se zasílám telegramů. Stála jsem onen poslední den, kdy ještě šlo telegram poslat, frontu u přepážky a přemýšlela o tom, kdy naposled jsem telegram posílala já. Možná před 18 lety? Domnívala jsem se, že ho už zrušili dávno.

A tak mne přepadla taková nostalgická chvíle, chvíle, kdy něco můžete udělat opravdu naposled.
Pošlu telegram! Ale komu?
Přemýšlela jsem, kdože z mých přátel by ten kus papíru ocenil, nevyhodil jako ptákovinu do koše a schoval si jej do alba, protože třeba za sto let budou mít jeho potomci doma unikát sběratelské hodnoty.

Když mě napadlo jméno toho pravého, sdělila jsem své přání slečně a pak zkušenější dámě a sledovala co se bude dít.
Vyplnila jsem podobný formulář jako býval kdysi, paní za přepážkou spočítala slova u vzkazu a adresy doručení. Každé slovo mi hláskovala zpět, aby bylo v pořádku. Spočítala orientační cenu a vysvětlila mi, že konečnou jí sdělí až z ústředny. Pak zavolala telefonem do Prahy, oznámila, že chce poslat telegram a opět sluchátko položila s tím, že musí počkat  až se jí ozvou zpět.

Připomínalo mi to doby mého dětství, kdy rodiče volali meziměstské číslo a hovor si museli napřed objednat. Většinou do půl hodiny zavolali z ústředny zpátky a náš telefon na požadované číslo spojili.

Můj poslední telegram měl privilegium stejného historického postupu.
Než paní za přepážkou zavolali zpět, stihla odbavit další tři zákazníky a ještě zavzpomínat, kdy poslední telegram posílala ona a proč a jaké telegramy vybavovala. Byly to většinou vážné věci, nebo oznámení, narození, svatby a úmrtí, nástupy na vojnu i do nemocnice nebo do lázní, důležité prosby křížkových pacientů, aby poslali z domova peníze, že došly...

V tu chvíli jsem si vzpomněla na jednoho pána ze začátku devadesátých let, jak se v našich lázních opravdu rozšoupl a také posílal telegramy. U mě v galerii koupil obraz a zjevně velmi dobře společensky naladěn prohlásil, že si ho hned odveze domů. A objednal si taxíka do Ostravy a vedle v kavárně šampaňské na cestu a opravdu odjel. 
Druhý den přišel znovu, postěžovat si, že jeho žena pro tak velkorysý dar neměla vůbec pochopení a už vůbec ne pro další zaslání oběživa křížkovému pacientovi. A tak rozeslal telegramy příbuzným s žádostí o naléhavou finanční výpomoc v lázních. Do konce pobytu jsme o něm ještě hodně slyšeli.
Dalo by se říct, že jeho kousek předčila jen tradovaná historka o jáchymovském horníkovi (pro upřesnění – dobrovolní zaměstnanci měli v uranových dolech nejvyšší platy z horníků vůbec), který se nechal odvézt z Puppu domů do Ostravy třemi taxíky. Do prvního dal klobouk, do druhého kabát a ve třetím jel sám.

Všechny tyhle vzpomínky mi proběhly hlavou, než zazvonil telefon a paní na poště vyslabikovala text mého telegramu další pracovnici v Praze. Opravila cenu, připočítala přirážku a vystavila účtenku. A tak jsem za telegram s přáním pěkného dne a připomenutím, že se jedná o poslední telegram pošty, zaplatila stoosmdesátpět korun.
Chápu, že takovouto službu už nikdo potřebovat nebude.
Adresát telegramu byl velmi potěšen, asi jako já, když dostanu ručně psaný dopis nebo pohlednici poštou. Vlastně už to je zvláštnost. Výjimečnost. Ale móóóc příjemná.

Hezké inspirativní dny všem, kdo si nenechají ukrást malé kouzelné připomínky starých časů. :) a posílají skutečné nevirtuální pohlednice...