Klub milovníků krásného všedního Dne

Jsou lidé, kteří jsou schopni koupit si dort jen pro tu třešničku na jeho vršku. Koupit si ho ve všední den. Pro nic za nic. Pochutnat si na třešni a zbytek rozdat. Patříte k nim také?  

Š@B

Přála jsem kamarádovi k narozeninám a říkala mu, ať to pěkně oslaví.
„Nemám plánované oslavy, strojené společenské akce a chtěné veselice už několik let rád, jsem prostým milovníkem krásného všedního dne...“ odpověděl.
„Tak vítej do klubu“ zasmála jsem se.  

Členové Klubu nejsou nikde registrováni, nenosí viditelné označení na čele a přesto je mezi ostatními poznáte. Jsou to lidé, co nečekají na nedělní řízek k obědu a klidně oslaví i vánoce v červenci, když je to zrovna napadne... 

„Pojeď se vykoupat na Jesenici“ lákala jsem po celodenním parnu spřátelená čísla na mobilu. S vodychtivou plavkyní jsem pak zamířila po práci na mou od dětství nejoblíbenější louži – Jesenickou přehradu.
Pravda, je trochu z ruky, jen tak na otočku před západem slunce, ale stojí to za TO.
Vždy čistá voda, příjemná pláž, rozlehlá hladina, krásné pohledy, ...
Miluji věci co za TO stojí. TO – ten pocit spontánního vnitřního uspokojení, klidného a chvějícího se, pohupujícího se jak bárka spolehlivě uvázaná lodní smyčkou u břehu. To stojí za to, zajet si pár, pro jiného zbytečných, kilometrů. 

Jak jsem tak přes kolena pozorovala protější břeh, vzpomněla jsem si, jak jsem jednou plavala s milým k ostrůvku v jihočeském velerybníku. Plavali jsme dlouho, abychom unikli obsazené pláži a očima si dávali jednoznačně najevo, že oba víme, co budeme dělat po vystoupení na břeh. Ta radost nám trvala jen několik málo minut, než jsme s úprkem zmizeli opět ve vodě.
Na kouzelném, stromy zarostlém ostrůvku s hebkým travním  pláckem, se na nás v několika vteřinách sesypala všechna havěť, co má křídla, nohy a hlavně kusadla a doslova nás vyštípala zpět do rybníka.
Jestli takhle vypadalo vyhnání z ráje, tak nebylo vůbec příjemné.
Nejhezčí na tom bylo to těšení se.  

Před týdnem jsem se vracela z dlouhé služební cesty a rozhodla se navštívit na blint jednoho přítele, který mi napsal hezký dlouhý osobní dopis s přáním se setkat. Protože se pak neozýval a neodpovídal na zprávy, měla jsem o něj strach, protože jsem věděla, že se nachází ve složitém osobním období.
Měla jsem štěstí, zastihla ho doma a spadl mi tak obrovský kámen ze srdce. Dlouhou cestu domů jsem pak absolvovala s velkou úlevou a dojela překvapivě čerstvá, bez únavy a bolesti hlavy, která mne někdy po stovkách najetých kilometrů obtěžuje. Bylo to tím, že jsem věděla, že se o přítele nemusím bát, že je v pořádku, je o něj dobře postaráno a já mám volné ruce.
Byl to tak příjemný pocit, jak když z vás najednou spadne pět kilo zbytečných nervů. 

A takové pocity vydají za mnoho plánovaných večírků a oslav, strojených společenských klišé a křečovitých akcí, aby se něco dělo za každou cenu. 

Po návratu z jesenické koupačky jsem hned vyzkoušela dárek – dvě mačkátka na citrón.
Zase jedna z věcí, které člověk vlastně vůbec nepotřebuje, ale stejně postiženým jako jsem já, způsobují podobné hračičky potěšení. Neudělat si čaj jen tak do hrnku, ale do skleněné konvice, a do šálku si nakapat čerstvou citrónovou šťávu z mačkátka.   

Všem podobně založeným přeji co nejvíce krásných všedních dnů...