Sláva slejváku

aneb krátká intimní zpověď o radosti z deště.                                                                                                                                                            Právě silně zahřmělo, tak silně, že na chvíli vypadl signál televize. Když opět naskočil, raději jsem ji vypnula a zapálila svíčky. Jen tak. Aby bylo lépe slyšet bubnování kapek do okenního parapetu.      

Škoda že jsem ve městě. V centru města.
Že se nemůžu jít v tom slejváku proběhnout bez deštníku a  bosa...
Brání mi v tom civilizační návyky. 

Nejvíc jsem se v dešti naběhala na táborech a na vodě. Jako dítě i vedoucí. Bez zábran, bez dohledu rodičů, bez dohledu vůbec.

Večer jsme leželi a poslouchali bubnování do střechy stanu, chaty.
Ráno jsem s těmi nejdrzejšími kamarádkami čekala s kbelíkem vody před chlapeckou umývárnou, abysme polily kluky, co se nám nejvíc líbili, aby té vody neměli málo. Jako my předchozí den, kdy nás ze střechy umývárny vykropili z plastových tašek. 

Jednou jsme zmokli na pramici na kost a tak jsme s chutí vyskákali oblečení přímo do vody. Můj vlněný svetr ztěžkl na deset kilo, a jakou jsem měla radost, že jsem se v něm neutopila.
Jaké bylo vzrušení z věci, která se běžně nedělá. No koho by napadlo skákat ve vlněném svetru z pramice?! 

A koho by napadlo dotýkat se vzájemně přes mokré tepláky za bouřky v koruně stromu a říkat si :
„Uhodí do nás blesk? Neuhodí?" 

Venku stále prší a mně se před očima promítá film :  
Les, chata, potok s meandrem pro tři tempa. Ohniště, chladný kámen, flambovaný rum v plecháčku.  Horká letní noc, vlažný déšť, nahá záda na kluzké trávě, zavřené oči a výbuch v těle....   

Škoda, přeškoda v této chvíli, že mám byt na náměstí.....

P.S.: I když prakticky vzato, hebká postel z několikavrstvé líné pěny má také svoje kouzlo .-)