Domácí ponorková nemoc versus štěstí manželů Nyklíčkových …

Nutnost trávit více času v rodinné pospolitosti v období, kdy udeřil koronavirus a nouzový stav se všemi svými opatřeními, působí leckde prekérní a nezvyklé situace.

Kamarádka mívala spokojené víkendové manželství do chvíle, kdy její muž začal, po letech v zahraniční firmě v sousedním státě, pracovat v tuzemsku a bydlet stále doma. Dennodenní nápor šedi všedních dnů, nátur, projevů netušených zákoutí povah, které dříve nevadily, bez možnosti odpočinku o samotě, vedl k rozvodu.
Řada článků v současné době píše o partnerské ponorkové nemoci, právě z důvodu toho, že manželé i partneři spolu musí být častěji, než byli zvyklí. Co je pro někoho splněný sen o touze být co nejvíce pohromadě, jiný pod tlakem home office, distanční výuky a zákazu vycházení, …. propadá trudomyslnosti. Partnerské víceúhelníky, vyrovnávající vztahová napětí, není kde realizovat. Hotely, bary, hospody,  kavárny, zašívárny, beznadějně zavřeny. Psi jsou na roztrhání. Milenci a milenky, kteří si přesto dokázali poradit, trpí úzkostí z vytrasování.
Ale abychom to neviděli jen černě. Ani vzájemná domácí nesnášenlivost nemusí být překážkou spokojeného soužití. Vzpomněla jsem si na jeden starý český film „Já to tedy beru šéfe“, kdy dva náboráři podniku Pragokov Láďa Pitras a Oto Vacák (Luděk Sobota a Petr Nárožný) shánějí téměř mafiánskými způsoby nedostatkové zaměstnance. Úspěch slaví v obsazení dvou míst topičů na nepřetržitý provoz, kdy zaměstnají manžele Nyklíčkovi, kteří se nechtějí doma potkávat. Střídání na směny doma i v práci jim naprosto vyhovuje. Do práce i z práce spěchají tak, aby na sebe náhodou nenerazili.
Co člověk, pár, rodina, komunita, to originální životní model. A tak lze popřát všem doma zavřeným hlavně zdraví.