„Čtyři pelešnice …“

Po zhlédnutí letošní štědrovečerní pohádky jsem usoudila, že pohádku si může vymyslet a spáchat úplně každý a tak tady jedna je … byť bez pohádkové epické šíře ;-)

„Hybaj z pelechu, kůže líné!“ zakřičela selka, když kostelní zvon odbil desátou ranní. A aby dodala svým slovům důraz, nadzvedla druhým koncem koštěte velkou duchnu v ležení nad pecí, chytila ji a stáhla dolů.

„Mámo, teplo uteklo! Nechala jsi otevřené dveře a uteklo úplně všechno. Není ani pod jednou peřinou!“ Lamentovaly tři nešťastnice, chvíli se přetahovaly o zbylé peřiny a pak neochotně slezly z pece.

„Holky nešťastný! Takhle si ženicha nikdy nenajdete!“ vzdychala panímáma a s vervou hnětla těsto v díži.
„Chtěla jsem pochválit aspoň Aťu, která jako první vstala, ale místo aby vykydala hnůj, plácá si ve stodole z hlíny nějaký panáky.
„Takhle to dál nejde! Svažte si uzlíky a jděte hledat teplo pod peřinou do světa. Stejně je vám všem čtyřem ta duchna už malá!“
A tak se Věra, Běla a Lena sebraly, na dvorku vyzvedly Aťu, a vydaly se do ze vsi do velkého světa.
„Já ráda čtu, tak budu pracovat v knihovně, tam se můžu zachumlat do teplý deky a nikdo mě nebude otravovat,“ řekla Věra, která se nejraději válela mezi knížkami a u stolu vedla dlouhé filozoficko-umělecké debaty.
„Já se ráda koupu, tak chci pracovat v lázních,“ řekla Běla, co nejraději stále válela v dřevěné vaně a stěžovala si, že do ní pořád musí ohřívat teplou vodu.
„Já se ráda hezky oblékám, tak bych mohla dělat modelku, ale pracovat mě nebaví, tak bych nejradši rychle chtěla potkat prince, aby mě šatil i živil a měl veeelikou duchnu,“ prohlásila sebejistě Lena.
„Mně je to jedno, mně baví všechno, a nejradši si po práci zalezu pod peřinu, kde je opravdu krásný teplo, ale nechci u toho civět do zdi nebo do sednice, ale do přírody a do dálky…,“ řekla Aťa.

A tak se ty čtyři různě potloukaly, Věra v knihovně, Běla v lázních, Lena na molu a Aťa kde se dalo, a všem pořád byla zima, protože nemohly najít to správné teplo pod peřinou.

Jak tak Aťa chodila světem potkala umělce, který jí maloval krásné obrázky, četl poetické verše, nosil filozofické knihy a spal pod děravou peřinou.
„Víš co, je mi s tebou zima, ale mám sestru, která má tři tlusté knihovnické deky, když to dáte dohromady, bude vám spolu pod peřinou teplo.“
Jak řekla, tak bylo a Věra si teplo pod několika vrstvami nemohla vynachválit.
Pak Aťa potkala lazebníka. Koupal klienty v mnoha různých vanách s vonnými esencemi a růžovými květy a masíroval je éterickými oleji. Po koupeli u něj a s ním bylo Atě vždy chladno a tak mu řekla: „Víš co, je mi s tebou zima, ale mám sestru, co se pořád ráda koupe a tak by jí bylo s tebou ve vodě příjemně horko.“
Jak řekla, tak bylo a Běla si teplo ve stále horkých vanách nemohla vynachválit.
Po jedné masáži u lazebníka potkala Aťa Prince. Všimla si ho dříve než on jí. Zaujal ji vybraným chováním, sošným vzhledem, okázalým povozem a zlatým zámkem. Měl krásné zlaté buclaté duchny a také zlatou klec. Aťa mu řekla: „Víš co, je mi s tebou ve zlaté kleci zima, ale mám sestru, co si do té klece dá tu zlatě vyšívanou duchnu a bude jí tak krásně.“
Jak řekla, tak bylo a Lena si teplo pod zlatou duchnou nemohla vynachválit.
Jak se tak Aťa procházela, všimla si, že ji nenápadně sleduje jakýsi cestovatel. Vždy když usedla na lavičku, aby nakrmila vrabce, sedl si opodál, až se osmělil a nabídl se, že bude krmit vrabce s ní. Když ho vybídla, aby se s ní proběhl, aby se v sychravém počasí zahřáli, stěží jí stačil.
„Proč si nesundáš ten chomout, s ním se ti špatně běhá,“ zeptala se.
„Nemůžu,“ řekl.
„Ale s ním se ti se mnou špatně poběží.“
„Já vím, ale podívej, podložili mi ho mechem a mám dlouhou lonž.“
„Víš co, je mi s tebou zima, ale ty běžet rychleji nemůžeš, když si ten chomout nesundáš, tebe bych žádné své sestře nedohodila.“
Jak řekla, tak bylo a nechala chomoutovníka aby mu v ohradě zkrátili lonž.

Na kopci uviděla Aťa rozhlednu, která měla na vrcholu krytou budku. „Tam by se krásně koukalo do dálky z pod peřiny,“ pomyslela si a obcházela rozhledu kolem dokola, až narazila na jejího stavitele. Muž kontroloval, jestli pevně stojí a nekýve se ve větru a pod paží nesl slamník. Zaujala ho Atina duchna v batohu.
„Myslíme na to samé?“ zeptal se.
Kývla a bylo, a oba dva si teplo mezi duchnou a slamníkem s výhledem do přírody nemohli vynachválit.
 

A tak, milé děti i dospělí, co svět světem stojí, často nezáleží na tom, a někdy je to úplně jedno, jak takové teplo pod peřinou vypadá, důležité je, že každého hřeje to jeho teplo a všichni jsou šťastní a spokojení.  A o tom to je.

Krásný nový rok …