Neviděl ji ani napíchnutou na plotě nebo odloženou na zídce, kam obvykle pozornější chodci nalezené ztracené rukavice odkládají v dobré víře, že je tam při opětovné pochůzce nepozorný majitel nalezne.
Bez jedné je druhá k nepoužití, pomyslel si smutně Ivan, a chtěl tu zbylou rukavici odložit až na dno spodního šuplíku šatníku, do sáčku, kde už dvě takové sólistky byly.
Věděl, že už žádnou z nich na vycházku nevezme, ale bylo mu líto je vyhodit. Nakonec si to rozmyslel a tu čerstvě osiřelou strčil zpět do aktovky.
Třeba se ještě najde, opakoval si a zdůvodňoval její uschování.
Když byl malý, přišívala mu maminka vlněné palčáky na dlouhou šňůrku, kterou provlékla rukávky v zimní bundě. Styděl se za to před kamarády, jejichž maminky podobné nápady neměly, a tak, nejen kluci (i když holčičky byly pečlivější) vesele rukavice ztráceli a měli každou chvíli jiné, byť s větším počtem nějakého toho pohlavku za zbytečný rodinný výdaj.
Když se jednoho večer ubíral cestou z práce po náplavce, atmosféra světel a pokřikujících vodních ptáků ho naladila tak, že se na chvíli zastavil, zabočil směrem, kde byl břeh bez zvýšené zídky a kam s bývalkou chodívali krmit labutě, a posadil se na chladnou dřevěnou lavičku. Tiše naslouchal atmosféře, a když otevřel aktovku, aby vytáhl kapesník, všiml si, že mu spolu s ním vypadla na zem lichá rukavice.
Už si koupil nové, z jemné příjemné jehnětiny, a na tuhle, na dně své aktovky, skoro zapomněl. Mrzutě ji zvedl z bláta a udělal pár kroků k řece, aby ji u vody opláchl. Jak ji opatrně držel v konečcích prstů, vypadla mu mezi kameny a začala se točit ve vodě. Napřed ji chtěl instinktivně vytáhnout, ale pak se zarazil a mávl rukou.
„Uplavala vám rukavice!“ zaslechl kousek od sebe hlas postavy, které si před tím ani nevšimnul. A než se nadál, vylovila ta osoba odplouvající kousek jeho garderoby klackem a podávala mu ho.
V první chvíli ho to naštvalo. Už si myslel, že ho rozmrzelosti nad ztracenou věcí zbaví náhoda a teď tohle. Uvědomuje si ta osoba vůbec, jak ho obtěžuje?
Nadechl se, aby něco řekl, ale po prvním pohledu do její milé a hezké tváře, se obsah sdělení, oproti myšlence před pár vteřinami, naprosto lišil.
„Proč ji neodnesete do hospůdky „U ztracené rukavice?“, zeptala se ho zachránkyně poté, co jí pěkně poděkoval a svěřil se, proč ji chtěl nechat uplavat.
Když pochopila, že Ivan neví o čem je řeč, vyprávěla mu příběh svého známého Jonáše, který se rozhodl nazvat svůj podnik „U ztracené rukavice“.
Jonášovi bylo líto všech těch ztracených rukavic a rukaviček, které se v zimě válejí všude možně, a tak je začal sbírat. Napadlo ho, že žádný bazar ani zastavárna, ani centrum ztracených věcí, je neshromažďují a tak je začal věšet k sobě do hospůdky, kterou podle toho nazval. Visely různě na šňůrách, pózovaly jako maňásci nasazení na různé improvizované stojánky na poličkách (některé se navzájem i objímaly), točily se vycpané novinami na lustrech, byly zarámované jako obrovská koláž v pod sklem v obrazu nad gaučem, nebo byly přehozené přes bidlo u stropu nad kachlovými kamny. To je přesně to místo, kam se ve starých chalupách dávaly usušit utěrky, mokré šatstvo, nebo svazky bylinek.
Rukavice mu nosili nejen lidé, kteří se o této zvláštnosti dověděli, ale i štamgasti, protože je to bavilo. Ten, kdo sem zavítal, aby nalezl tu svou ztracenou a měl štěstí, dostal návdavkem jednoho panáka zdarma.
Když Ivan s Adélou vešli do lokálu, posadili se do příjemných ušáků v koutě, a na stolek výmluvně položili mokrou tulačku. Číšník si ji po jejich objednávce grogu a svařáku znalecky prohlédl a řekl: „Tak panák dnes bohužel nebude, takovou bych si hned pamatoval. Necháte nám ji tu a mohu ji dát usušit?“ zeptal se zdvořile, než ji pověsil k ostatním na dřevěné bidlo u kamen.
Ivan se s kývnutím usmál.
Když se obsluha vzdálila, chytil Adélu za ruku, už bez rukavic, a jemně ji sevřel v dlani.
„Je to tu moc hezké, děkuji.“
Ne nadarmo se říká, že ve chvílích, kdy něco ztrácíme, nové nalézáme...