Na houpačce s Martinem Němcem

aneb rozhovor s výtvarníkem, hudebníkem, kapelníkem a výhradním autorem rockových skupin Precedens a Lili Marlene, k právě probíhající výstavě ON THE SWING v galerii Na ochozu Vřídelní kolonády v Karlových Varech.

Martin Němec se po studiu malířství na pražské Akademii výtvarných umění dlouhé roky věnoval především hudbě – založil skupinu Precedens se zpěvačkou Bárou Basikovou a řadou dalších interpretů, vytvořil mnohé filmové a divadelní hudby, napsal několik knih a scénářů (dva realizované předními českými režiséry), vydal desítky autorských alb a v roce 2003 založil skupinu Lili Marlene. V posledních letech se kromě koncertování a nahrávání s oběma svými kapelami znovu vrátil k původní profesi malíře. V tomto roce oslavil kulaté životní jubileum a výstava v Karlových Varech je v letošním roce jeho již pátou a potrvá do 6. října.

Když jsem přemýšlela jaké otázky autorovi položit, probírala jsem se rozhovory a články již publikovanými, zjistila jsem, že všechny podstatné otázky již byly položeny a je zbytečné je opakovat. Přestože každý rozhovor má jiné a nové čtenáře, rozhodla jsem se poněkud odbočit. Snad se vám bude text a hlavně odpovědi líbit tak, jako mně.

Tvá karlovarská výstava nese název podle tvého posledního obrazu „Na houpačce“. Jako charakteristiku pro Časopis Reflex, který tento obraz před nedávnem uvedl, jako dílo týdne, jsi napsal:  „Ten je asi o svobodě. Ta modrá nosatá nudistka nepotřebuje společnost, nepotřebuje nic než svůj velký růžový prostor na houpání, na levitaci, na svou trochu punkovou radost, na absolutní svobodu!“
Houpeš se rád? A lze mít absolutní svobodu?

• Houpu se stále, když právě dopředu - tak i rád. Ale vážně – já myslím, že svoboda je velmi silná a zároveň křehká substance. Je o ni třeba bojovat stále znovu - to platí u té celospolečenské i osobní. Jen u osobní je to ztížené, protože musíme bojovat sami se sebou a ruku na srdce – každý sám sobě bývá dost otravným a zejména vyrovnaným soupeřem. Ale ono taky může být projevem svobody s ničím a nikým nebojovat… To jsme začali nějak moc hlubokomyslně, ne? (smích) Takže abychom nebyli tak vážní: myslím si, že projevem svobody je i humor, včetně toho černého. Můj je teda spíš modrý a na té houpačce dokonce růžový! Možná to z mé tvorby není jasné, ale směju se moc rád a ledasčemu.

Co jsi pro návštěvníky galerie Na ochozu připravil?

• Obrazy..? Teď se například směju své stručné odpovědi.
  No, dobře - pro příchozího z jedné strany galerie, která je tvořena panely za sebou jdoucími, jako domino, jsou velké obrazy – tak z posledních řekněme deseti let a z druhé strany (tedy na rubu těch panelů) jsou k vidění práce na papíře za sklem – v tematických dvojicích. Celkově na téhle výstavě převažují věci aktuální. Je pravda, že letos je to pátá výstava, ale na svou obranu musím říci, že každá z nich byla jiná – koncepčně i obsahem. Nebavilo by mě jen tak převážet po republice stejné věci jak cvičené medvědy.

Vyrůstal jsi v uměleckém prostředí. Tatínek byl malíř a restaurátor, maminka textilní výtvarnice. Zmínil jsi, že ses cítil být malířem už od malička a nedovedl si představit jinou profesi. Opravdu sis nepřál jako mnoho malých kluků, stát se třeba popelářem nebo kosmonautem?

• No opravdu to tak bylo – myslel jsem, že být malíř je to nejběžnější zaměstnání a taky jsem první olej namaloval dřív, než jsem se naučil psát… Náš byt byl plný uměleckých artefaktů a knížek o tomtéž. Picassa jsem prohlížel stejně často jako Rychlé šípy a Disneye střídal s Chagallem. Když jsem chystal červnovou pražskou retrospektivu v Nové síni, tak jsem narazil na stohy dětských obrázků a musel jsem konstatovat, že jsem byl fakt dost zvláštní dítě asi. Rodiče jsem musel nemile překvapit, když jsem pak začal s tou hudbou, ale ono by to prostě bylo moc jednoduché…

Jakou muziku si při malování pouští rocker, který si text i hudbu skládá sám?

• Nechci vypadat jako blazeovaný intelektuál, ale když už hudbu tak vážnou. Při bigbítu, který samozřejmě miluju, se nemůžu soustředit na něco jiného – je příliš fyzický asi, nebo co já vím? I z té vážné hudby musí člověk vážit, u čeho se může koncentrovat… Při Stravinském je to složitější, než při barokní varhanní hudbě třeba. Nejraději ale v ateliéru poslouchám mluvené slovo. Dramatizace nějaké knížky, nebo hra pro mládež (smích) je úplně ideální.
   

Máš v hlavě obraz, který bys chtěl namalovat, ale ještě jsi ho nevytvořil?

• To je různé. Někdy si skicu vytvořím, často ale ne. Mám rád dobrodružství hledání – kouzlo okamžiku. V posledních letech jsem určitě víc impulzivní, expresivnější. Taky možná víc pracuji s nadsázkou. Ono se o umění nemá moc mluvit, jinak se namíchne a zmizí. Párkrát jsem se svěřil blízkým lidem se záměrem, co a jak chci namalovat a doslova nikdy (!) takový obraz nevznikl! Tvorba je plachá jak lesní žínka, jako pstruh.
   

Tvá slabost pro modrou je na první pohled patrná, jsou ale barvy, kterým se vyhýbáš?

• Nějak nemám vztah k zemitým barvám – třeba k okrům a žlutým, k zelené. Přitom miluju obrazy Van Gogha, ale sám bych si asi při malování žlutou barvou zlomil ruku (smích). Slunečnice holt nedám, bohužel… Když jsme u Vincenta – hezky to říkal hrdina mého dětství a přítel táty malíř Josef Jíra: On by každej chtěl být Van Gogh, ale ucho si nikdo uříznout nechce.

Na tvé červnové výstavě v Nové síni mě zaujala série obrazů nazvaných Rorschachův test I. … XY. Přiznám se, že jsem si ten pojem musela vygůglit, abych věděla, co to vlastně je. (Jedná se o test inkoustových skvrn - jednu z psychologických metod užívaných k rozboru osobnosti, využívající projekci myšlenkových pochodů a osobnostních rysů na neurčité objekty.) Necháváš rád diváka napospas jeho fantazii?

• Ano, myslím, že dokonce divák může ve tvé věci najít skrytá území, o kterých sám nevíš – je to nesmírně zajímavé. Fantazie diváka je přece stejně legitimní, jako ta autorova. Byl jsem překvapen kolik úžasných názvů a teorií jsem se k těmhle svým jednotlivým obrázkům dozvěděl. A jejich tvorba je pro mě taky moc inspirativní - základem těch věcí je totiž více, či méně, řízená náhoda. Já pak hledám kdesi v podvědomí jak na ni navázat. Myslím si, že práce s náhodou je příznivá tomu kdo ji nezneužívá, kdo jejím prostřednictvím nezastírá nějaký svůj komplex, například to že neumí kreslit… (smích)

V dokumentárním filmu k tvým šedesátinám, který před dvěma měsíci vysílala ČT ART, říkáš, že občas přemýšlíš, jestli bys umění dělal, i kdybys byl jediným člověkem na zeměkouli, neměl ho komu ukázat. A odpovídáš si, že asi ano, že ačkoliv by umění mělo komunikovat s okolím, je pro tebe hlavně důležité ho ze sebe vypravovat. To může říct člověk, který má velmi bohatý vnitřní svět.
Tvé obrazy působí, jako pozvánky k procházce v říši za zrcadlem. Mají příběh, který si každý může vyložit po svém, prozradíš čtenářům nějaký?

• Kdybych to věděl, tak bych je nemusel malovat, jen bych ten příběh odvyprávěl. Teda dokument k šedesátinám – to zní fakt strašlivě, vždyť jsem se ještě nesrovnal s pubertou! Ale zas vážně: je to vše dost iracionální a záhadné, kolem vzniku uměleckého díla. Často sám neznám a neumím pojmenovat zdroj té inspirace, nebo spíš imaginace. A ještě k začátku tvé otázky: je fakt, že cítím nějaké nutkání tvořit, že je to až fyzická potřeba, ale nerad bych, aby to vypadalo, že mi nezáleží na názoru ostatních. Někdy až dětinsky stojím o nějakou tu chválu. Myslím ale, že bych asi musel tvořit i bez tohoto bonusu. Egon Bondy například říkával trefně, že nepíše pro lidi, ale pro anděly...

Jsou lidé, kteří vyhledávají jistotu ve stereotypu svého konání, ty naopak působíš velmi radostně, když můžeš střídat své vesmíry – hudbu, psaní, malování … vše věci nejisté.

• Tohle je věc komplikovaná, jak se pohybuji v trochu paranoidním světě mezi hudbou, psaním a malováním. Vůbec to není žádná výhra – spíš si stěžuju, než že se chlubím! Dřív jsem si myslel, že se jednoho dne vyhraním, ale to už asi těžko… Budu takhle fluktuovat věčně – asi je to můj úděl. Někdy je to radostné, protože neopakuji stejné úkony, nemám tendenci klonovat vlastní díla, ale jindy je to předmětem velkých pochybností… Jsem blíženec a tak se v těch protichůdných emocích občas dost zmítám.

Fungovat na volné noze není jednoduché. Kde bereš energii na překračování „komfortní zóny“?

• Komfortní zóna je v mém případě co? Jednoduché to na volné noze není – zvláště tedy na třech volných nohou… Ale přece si nebudu stěžovat, když je to výsledek mé víceméně svobodné vůle? Jsem pánem svého času a občas jeho dost špatným správcem. Ale opravdu nechci fňukat – vždyť mnoho lidí musí chodit do práce, která je nebaví, a já si většinou vymýšlím práci, která mě baví. Z hlediska obživy je pak poměrně důležité, aby bavila ještě někoho dalšího. (smích)

Jedna tvá skladba nese název Návod k lítání. Létáš i v obrazech? A co bys poradil čtenářům, aby se dokázali odpoutat od země a vzlétli?

• Radit, to je poslední co bych komu chtěl. Ani nevíš, jak často si sám nevím rady… A létání? Ano mívám létací sny – nedávno jsem mluvil s člověkem, který nikdy ve snu neletěl. Ani jsem mu nechtěl věřit a bylo mi ho moc líto. Téma létání a zejména levitace je pro mě důležité. To jsme možná zase u té nosaté nahaté dívky z obrazu Na houpačce. Myslím, že se houpe v tom růžovém prostoru, jako když plave v plodové vodě, jako když létá, ta houpačka třeba ani neexistuje, třeba ty šňůry nejsou nikde upoutány – možná, že v dětství? Nevím, jen to maluju… (smích)

Nebe nebo peklo?

• Vždyť víš, že ten pohyb na houpačce je dopředu a dozadu, a taky nahoru a dolu… Nebe bez té druhé instituce by muselo část svých pozemků pro účely pekla vymezit, jinak by spadlo. (smích) A naopak! Všechno je noc a den, černá a bílá, jing a jang. A my se mezi tím tak houpeme sem a tam… 

Bojuješ s autocenzurou?

• Ne, nebojuju - je to nedílná součást mé práce. Velmi důležitá! Můžeme tomu říkat třeba sebereflexe.

Existuje otázka, na kterou bys chtěl odpovědět, ale nikdo ti ji ještě nepoložil?

• Těch otázek je hodně. A kladu si je někdy i sám a často je těžké si na ně odpovědět. Někdy se určitá klišé nabízejí, to je jasné – je to pohodlné. Většinou je ale užitečné si na půdorysu položených otázek věci sám zformulovat. Můžu poctivě říct, že i na stejné otázky lze reagovat různou odpovědí. A taky na různé otázky stejnou - v horším případě… Ale na to ses neptala, že? (smích). 
  
   
• POZOR ZMĚNA OTEVÍRACÍ DOBY GALERIE: DENNĚ OD 10.00 DO 17.00 H