Seděla jsem na kamenném zápraží a prsty nabírala z velkého oprýskaného hrnce pochoutku, která byla dostupná jen na návštěvě u moravské babičky.
Opatrně jsem vybírala jen kousky brambor, obalených hrubě namletým žlutavým práškem a kopřivy nechávala stranou. Občas se nějaká přimíchala a štípla mě do jazyku.
„Jémankote! Vždyť ty jsi toho skoro čtvrtku snědla!“ Spráskla ruce babička, když chtěla hrnec odnést do kurníku. „Co budou jíst slepičky?“
Napadlo mě, že jim na oplátku přenechám kus své porce od oběda, ale neměla jsem odvahu to vyslovit, protože jsem si vážila toho obrovského úsilí, s jakým babička připravovala pro celou rozvětvenou rodinu sváteční oběd. Vařila ho ráda na kamnech, pod kterými se topilo dřevem, zatímco naleštěný plynový sporák měla přikrytý velkou květovanou utěrkou s barevně obháčkovanými okraji. Nádobí jsme pak se sestřenkami myly v mycáku, kam se musela do jednoho kovového lavoru nalít horká voda a do druhého studená na oplachování.
Před obědem v jídelně s velkým kulatým stolem z leštěného dřeva jsme se pomodlili a nesměli jsme při jídle pít.
Ne že by mi nechutnalo, ale v okamžiku, kdy babička postavila dopoledne před dveře do dvora k vychladnutí kastrol s bramborami, šrotem a kopřivami pro slepice, nemohla jsem si pomoct. Odolat onomu vábení něčeho, co není určeno pro mne, zvlášť když to tak báječně chutná, se prostě nedalo. A to přestože jsem posléze trpěla výčitkami, že jsem slepičkám oběd snědla, ten svůj pak nesnědla, protože jsem už nemohla, a všechno tak bylo špatně.
Naštěstí babička měla pochopení, a po tom, co zjistila mou gurmánskou úchylku, vařila pro kury porci větší a mně dávala na talíř jen malinkatou. Po dotazu dědečka, proč mi nandavá tak málo, šibalsky odpověděla, že jsem jí pomáhala v kuchyni a něco už snědla. Dědeček se pak naoko zamračil, abych si uvědomila, že ujídat před obědem se nemá a všechno bylo zase dobře.
Ještěže babička s dědečkem nevyhlásili pamlskovou vyhlášku. I když viděno dnešní optikou, možná by nad složením oné slepičí krmě nejeden expert zdravé výživy zajásal.
Nicméně mi něco našeptává, že zákazem mlsat se nevyřeší vůbec nic. Protože co svět světem stojí, platí, že nejvíc chutná zakázané ovoce. A tak se nejspíš dočkáme žáky obležených nevyhláškových obchůdků v blízkosti škol, nebo jevu (a už se takové první vlaštovky objevují), že podnikavější spolužáci si do brašny z domova zabalí nejen své pamlsky, ale vezmou jich pro jistotu víc, aby je mohli o přestávce střelit s drobnou přirážkou.
Inu co se v mládí naučíš …
