Stála jsem frontu na zmrzlinu, a protože jsem si svým výběrem byla jista, a sice že chci točenou ovocnou, nedumala jsem nad vaničkami plnými lákavých barev a chutí, ale pozorovala kupující.
„Éhm, já bych chtěla, éhm, … Jaká je tahle?“
„Borůvková,“ odpověděla prodavačka mile.
„Éhm, ta je nějaká černá, éhm, .. A tahle?“
„Kokosová,“ odpovídala prodávající poslušně, bez náznaku připomínky, že jsou všechny druhy označeny velkým nápisem a dáma mluví česky.
„Éhm, já nevím, jakou si dááát.“
Nejen já, ale i ostatní lidé ve frontě kroutili očima, vysílali jednoznačné pohledy, které kdyby se zhmotnily a mohly, tak by dotyčné vrazily hlavu do vaničky s mraženým krémem.
Paní si konečně vybrala, dlooouho lovila drobné v peněžence. Když zaplatila, byla kolem v lidském chumlu cítit hromadná úleva.
Pozoruji cvrkot kolem sebe, s oním ÉHM se setkávám poměrně často a přiznám se bez mučení, že mi takoví lidé lezou na nervy. Frontu na zmrzlinu za podobným stvořením přetrpím, ale patří-li mezi váhavce někdo z mých známých, odhazuji zažrané společenské konvence a jednám přímočaře, jak mi velí nabrnknutý nerv a hlavně jazyk a žaludek.
„Co si dáš? Fernet, becherovku nebo slivovici?“
„Já nevím, něco mi vyber.“
„Tak becherovku.“
„Becherovka je moc sladká.“
„Tak fernet, nebo slivovici?“
„Gin nemáš?!
„Nemám.“
„Tak fernet.“
Nalejete mu fernet, ale když ho donesete, řekne: „Jé, víš co, já bych si přece jenom dal tu slivovici.“
„Pozdě. Ale jestli chceš, běž si ji nalít sám.“
V dobách, kdy jsem se ještě ve všech případech snažila dodržet pravidlo, že všichni u stolu mají jíst současně, pro mne nastávaly ty nejhorší situace v restauraci, kdy si spolustolovník nemohl vybrat vhodnou krmi.
Nejen, vzhledem k okolnosti, že pokud se nenajím, trpím na hypoglykemický šok, dnes už u některých vybraných jedinců toto pravidlo nejenže nedodržuji, ba mu i drze předcházím. Ve chvíli, kdy bych hlady rozžvýkala ubrus a po nahlédnutí do jídelního lístku mám jasno v minutě (někdy ani to není potřeba, protože některá klasická oblíbená jídla mají všude, jako třeba Salát Caesar),a proti mně sedí kamarádka, která dloooouho neví co by, obvykle jednám následovně.
„Už jste si vybrali?“ zeptá se číšník a ona odpoví, že ještě ne.
V tuto chvíli vstupuji na scénu a říkám, že já jsem si už vybrala, a prosím, aby mi jídlo připravili hned a nečekali na kolegyni a nechali ji v klidu si vybrat.
Neznalým situace a zastáncům společenské etikety se to možná může zdát brutální, ale jistě se dokážete vžít do situace, že spolustolovník řekne, že si ještě nevybral, je schopný to opakovat ještě dvakrát, pak na něj obsluha zapomene a vy ve snaze být za šlušńáka, umíráte jak fyzicky tak psychicky.
Mám ráda ty, kteří znají své chutě a ví, co chtějí, ale mám také mezi svými přáteli pár takových kousků, kteří teprve sebe i své chutě hledají, jsou vášnivými čtenáři jídelních lístků od začátku až do konce, nebo jsou váhaví obecně, zato oplývají jinými kladnými vlastnostmi a dovednostmi.
Jsem ráda, že i tací si už na mé výše uvedené chování u stolu zvykli, a ocenili, že se tímto přístupem otevírá další konverzační prostor. Protože když oba jíte, tak nemluvíte, kdežto když jíte separovaně, druhý může povídat do aleluja, nehrozí další společenský lapsus, jako je hovor s plnou pusou.
Zkrátka platí pořekadlo, že vše dobré je pro něco špatné a je dobré si vyhovět bez striktního dodržování protokolu.
Dobrou chuť.
