Objevila ho náhodou a od té doby tam ráda chodívala. Zarostlou pěšinou na malý palouk s malou studánkou, téměř ukrytou v kapradí, starou dřevěnou zprohýbanou lavičkou a planou jablůňkou, uprostřed plácku obklopeného vysokými stromy.
„Mám to tu moc ráda,“ svěřila se mu při vášnivém objímání.
„Je tu nádherně, viď?“ Přitakal a ona byla šťastná, že to cítí stejně, že se mu líbí ten zapomenutý kout, kam si dříve lidé chodili pro pramenitou vodu a kam teď náhodně zavítá možná jen nějaký myslivec.
Chodili tam spolu často, nabírali vodu ze studánky, muchlovali se na lavičce a trhali na paloučku šťovík.
Devět holek z deseti ze vsi by ho chtělo, říkala si a byla ráda, že je právě s ní. Obdivovala jeho sílu, mužnost a zemitý humor a těšila se, jak jí na podzim utrhne ze stromku plané jablíčko.
Celé léto byla pryč a když se vrátila, její první procházka s ním vedla, jak jinak, ke studánce.
Už cestou se jí zdálo něco jinak. Pěšina byla proklestěná a její milý se záhadně a sebevědomě usmíval. Když došli až na místo přestala dýchat, zbledla a promnula si oči, jestli se jí to nezdá.
„To koukáš, viď?“ řekl jí s pýchou v hlase.
Zavrávorala.
„Věděl jsem, že tě to překvapí, že se z toho posadíš. Pojď, posadíme se doopravdy.
Vedl ji k lavičce.
„No neboj, posaď se, tady na té už nemusíš mít obavu, že se umažeš od mechu a špíny.“
Nesedla si. Mlčky se nevěřícně dívala na něj, na fungl novou lavičku s kovovou konstrukcí a umělými prkny, na vyřezané křoví, novými tvárnicemi obloženou studánku bez kousku kapradí, a když zvedla oči výše, lekla se tak, že se opravdu musela posadit. Jablůňka byla ořezaná na kmen a naroubovaná novými větvemi.
„Ty jabka by se jinak nedaly jíst,“ pronesl zkušeně.
Devět holek z deseti ze vsi by ho chtělo, říkala si. A já jsem ta desátá, desátá a černá ovce....
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poznámka pod čarou: |
... před | ... a po |
K této krátké povídce mě inspirovala nedávná pracovní cesta. Blízko místa jednání se nachází poutní místo, pro mne s neuvěřitelnou zemskou energií. Objevila jsem ho před dvěma lety náhodou, při neplánovaném zastavení po zbloudění z hlavní cesty. Předevčírem jsem se po delší době na ono místo jela podívat, abych načerpala tu blahodárnou energii na vrcholu. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou pod schody. Schodiště bylo opravené, vytrhané a znovu osazené, vybroušené. A místo starého zábradlí fungl nové, stejně křivé a svou novostí paradoxně ještě ošklivější, lemující nepřirozeně linii stupňů, ale zato bytelné a pevně osazené.
|