Útěk v papučích

Ten den si George jako obvykle sedl na terasu ke kávě, po chvíli se zvedl a vyrazil, jen tak v pantoflích, pro noviny za roh. Od té doby ho nikdo neviděl.

Rodina vzbouřila policii, byl hledán kde se dalo, po celých Spojených státech, ale bezvýsledně. Po několika letech byl prohlášen za mrtvého.
Všichni byli přesvědčeni že se stal obětí trestného činu.
Odešel z domu jen tak nalehko, s pár drobnými v kapse. Od nedopité kávy.

Po deseti letech informovala policie vdovu, která se mezitím znovu vdala, že její muž žije. Objevili ho v Mexiku, na jedné farmě, kde se hodlal oženit s místní farmářkou, a úřady mu při tom přišly na falešné doklady.

Původní rodina byla v šoku.
Jak mohl George, spořádaný manžel, otec, manažer prosperujícího podniku, jen tak, z ničeho nic utéct a nikomu neříct ani ň?

Netušili, že onoho osudného dne sice došel k novinovému stánku, ale pak nastoupil do autobusu. V nákupním centru si koupil kšiltovku, brýle a jiné tričko, vybral z tajné schránky v bance své skryté úspory, falešné doklady, koupil si vůz a odjel do Mexika. Chvíli jen tak cestoval, pomáhal na různých farmách, rybařil, pásl, ležel na zádech a užíval si samoty a svobody. Dá se říct, že jeho minulost jej ale dostihla. Díky své pracovitosti a milé povaze se do něj zamilovala farmářka, u které pracoval, a on už u ní zůstal. Vše klapalo do té chvíle, než vyhověl jejímu přání pojmout jej za chotě. Jenže falešné doklady lze při dnešní technice odhalit i na mexickém venkově. Stačí jeden zvídavý a rejpavý úředník.

A co na to George?
Měl jsem všeho dost. Dokonalé práce, dokonalé společnosti, dokonalé manželky, dokonalých ( téměř dospělých) dětí,  dokonalých hodinek, dokonalé milenky i dokonalé sekretářky. Neměl jsem chvíli pro sebe a přál jsem si být sám. Tolik jsem nevěděl, jak to dát najevo, že jsem si připadal špatný a tak jsem zmizel beze slova.

Tento příběh jsem před časem četla v jednom časopisu. Psali tam rovněž, že takových případů se stává víc. A v jiném čtivu se zase zaobírali útěky lidí z měst, na samoty a chaloupky, nebo aspoň budování „zašíváren“, kde může být každý chvíli sám.

Měli jste také někdy chuť, vyletět, aspoň na chvíli ze svého života a zkusit si úplně jiný? Někdo si tuto potřebu zrealizuje na akční dovolené, jiný pořídí srub u lesa, třetí se přihlásí do výměny manželek, ...

Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím takových lidí, toužících po úniku víc. Někdo chce utéct z dokonalého a někdo naopak z nedokonalého života.
Někdy jsem si říkala, že by bylo fajn založit si firmu na výměnu životů. Třeba jen na 14 dní. Ale možná (zcela jistě) to už někdo vymyslel přede mnou. Odkazy se vítají.

A jaké ponaučení z toho plyne?
Pro podobné, jako je George – určitě se znovu neženit.
A pro ty ostatní – mít svůj kus životního koutu čas od času jen pro sebe a nechat ho i těm druhým.