Krásný vrásky

aneb nejen o Pepince, stádu velbloudů a hruškovici........................................

Seděli jsme ve vyhlášené podhorské restauraci, opékali maso na lávových kamenech a zapíjeli úspěšnou výstavu známého umělce.
Měla jsem radost. Akce se povedla, obrazy se prodaly, pořadatel i umělec byli spokojeni a tak mne s kolegou pozvali na dobrý oběd.
Mistr přiznal ke stolu i své přátele z Prahy - manželský pár s maminkou manžela. Mamince říkali Pepinka. Byla ostříhaná na módního ježka, měla ústa zvýrazněná příjemnou barvou rtěnky, na sobě slušivý černý svetr a světlé, pěkně střižené kalhoty. Hned po příchodu dala na doporučení hostitele a objednala si hruškovici, jako my všichni, a se smíchem přešla poznámku syna, že dnes oslaví své nedávné osmdesátiny podruhé.
Hruškovice nám všem zachutnala, zvlášť když ji podávali ve vymrzlých úzkých kónických štamprlích s ouškem a s kouskem hruštičky nabodnutým na okraji. Ani Pepinka se nebránila dalším rundám a konverzace se příjemně rozproudila.
Dívala jsem se na onu dámu a říkala si, že takhle bych jednou chtěla vypadat také. Ale ono „vypadání“ velmi souviselo s tím co vyzařovala, jak a také co mluvila, jaká používala gesta.
Nedalo mi to a svůj obdiv jsem Pepince vyjádřila, protože vím, že když něco cítím a neřeknu to hned, potom už může být pozdě.

Manželka jejího syna, dáma asi padesátiletá, v tygrovaném tričku, se zničenými odbarvenými vlasy, se silnou vrstvou make-upu, očním líčením, které by bylo přehnané i na večerní bál, natož na vesnický oběd, otočila stránku našeho hovoru ke svému tématu. Začala nám vyprávět o tom, jak jednou fotila coby modelka v Arábii a jak za ní místní šejk nabízel stádo velbloudů. Tak chtěla vyzdvihnout jak byla a je krásná. A také jak se díky své kráse dobře vdala a jak je její muž úspěšný.
Porovnala jsem ty dvě ženy a Pepinka pro mne byla jednoznačnou vítězkou.
Její syn přežil manželčino vyprávění chvílemi očima v sloup nebo naopak zapíchnutými hluboko v talíři.

Stárnutí je jedna z mála spravedlností na světě. Potká každého bez rozdílu. A když pomine pružnost těla a obličej zbrázdí vrásky, právě moudrost,  chuť poznávat a tvořit, vnitřní energie a dar vyprávění a sdělení, nám zůstanou a učiní nás krásnými.

Baví mne pozorovat lidské tváře. Kdo v nich umí číst, mnohé mu o jejich nositelích napoví. Každá vráska v sobě skrývá životní zkušenost ať dobrou čí zlou. Jen malé procento lidí má poker face, a takové lze odhadnout až z jejich činů.
Moudrost nesouvisí s chytrostí. Poznala jsem lidi velmi chytré, ale nikoliv moudré. A také lidi prosté s velkou životní moudrostí.

A nemám ráda ty, kteří při různých příležitostech mají potřebu říkat : Ten už je starý, to je stará rašple, tomu dědkovi se už asi nepostaví, to je vyzobaná slunečnice, ....jako by si neuvědomovali, že přesně takoví budou i oni.
A nemusí to být jen takovéto výkřiky. Jsou i tací, kteří napíší o stáří a odkecanosti impotentních starců a vyzobaných slunečnic celý vědecký článek.
Co se týká neodvratného procesu stáří v čase, mají sice pravdu – z hlediska zákonitých neoddiskutovatelných přírodních jevů, ale jejich úhel pohledu je asi takový, jako kdyby vykřikovali, jak se lahodný, voňavý, šťavnatý a skvěle naservírovaný pokrm změní po pozření a průchodem útrobami ve vyloučený, páchnoucí exkrement.
To je fakt a zákonitost, o které se milovníci jídla nezmiňují, jako se milovníci života zbytečně nezmiňují o přirozených důsledcích stáří. Prostě zatímco my ostatní se umíme kochat krásami tohoto světa, oni mají potřebu rýpat se v hovně.

*
Začátkem tohoto roku odešla na věčnost paní Hannelore. Dáma, se kterou jsem spolupracovala na přeshraničních projektech.
Na tak vitálního a vnitřně mladého člověka s moderním myšlením a touhou objevovat nové věci, odešla příliš brzy. Teprve ve svých sedmdesáti letech. Bude mi moc chybět.
Byla pro mne krásným člověkem.
Tento článek je vlastně věnován jí.